Cross Prague Tour 2012

V sobotu 6. října 2012 pořádala 7.MS tradiční soutěž Cross Prague Tour. K přípravě tajemných míst tentokrát Katka Krčová přizvala i Verču Vimmrovou. Všichni jsme se sešli v 10:30 před naším sídlem v Hellichově ulici. Šimon měl v týmu Terezku a Lukáše , zatímco Iva byla v týmu s Verčou a Lili. Dva týmy přijely až z Veselí nad Lužnicí. Dostali jsme desky se všemi instrukcemi. Tajemných míst bylo hned 8. Tak jako loni jsme si mohli sami vybrat, v jakém pořadí je navštívíme. Ve skutečnosti nebylo možné stihnout všechna tajemná místa za těch 5 hodin. Začali jsme na Kampě, ale paradoxně právě tady jsme se hodně zdrželi. Museli jsme totiž najít obálku pod pravou nohou jedné ze soch. Otevřeli jsme i nápovědu, než jsme si všimli obálky pod jednou ze soch obrovských miminek, po kterých tady všichni lezou a fotí se u nich. Pokračovali jsme přes Karlův most k Pinkasově synagoze, která je ale v sobotu uzavřena a proto se údaje o vstupném zjišťovaly velmi špatně. Metrem jsme pak dojeli na Náměstí Míru, kde jsme našli obálku v předsálí kostela svaté Ludmily. Zjistit jsme mimo jiné museli i aktuální program Divadla na Vinohradech. Dále naše kroky vedly ke Státní opeře Praha, kde jsme potkali jeden z týmů z Veselí nad Lužnicí. Další jsme potkali na Jiráskově náměstí, kde jsme se před Tančícím domem také fotili v tanečních pózách a zjišťovali jsme, které lodě tu kotví. Pak jsme zamířili na Petřín. U lanovky byla neobyčejně dlouhá fronta a času už mnoho nezbývalo. Proto jsme se vydali na Nebozízek pěšky a druhou polovinu kopce už jsme jeli lanovkou. Rychle jsme odpověděli na otázky v této obálce, která byla uschována přímo v pokladně rozhledny. Spěchali jsme k Černínskému paláci, kde byla poslední obálka uschována za sochou Edvarda Beneše. I když se to nedalo stihnout, poslední tajemné místo jsme si nechtěli nechat ujít. Nestihli jsme jen Vítkov. Možná by bylo lepší ještě něco vynechat, protože jsme za pozdní návrat měli třicetibodovou penalizaci a tak jsme skončili poslední. I tak jsme se ale dobře prošli a rozhodně nelitujeme, že jsme se zúčastnili.
Zde se můžete podívat na fotky.

Rescue Marathon 2012

Celý tým se spolu s devíti figuranty sešel v Praze na Hlavním nádraží. Jeli jsme vlakem do Pardubic, odtud jsme museli autobusem do Heřmanova Městce, kde na nás čekali hasiči, aby nás odvezli na základnu. Šimon si nutně potřeboval koupit pití, proto odběhl. Bohužel, mezitím jsme odjížděli a málem bez Šimona. Nakonec naskočil cestou a mohli jsme spokojeně odjet.
Po příjezdu jsme si vybalili spacáky, abychom měli na noc vše připravené. Následovalo zahájení, schůzka velitelů a první zásah.
Tématem prvního zásahu byla havárie vojenského letadla. Najít jsme měli 20-30 zraněných a dopravit je na shromaždiště. Putovali jsme polem, hájem, širým krajem, přes cesty v rojnici o cca 90 lidech. Nekteré prudké kopce vyžadovaly lezení po čtyřech, místy v bahně a loužích, s hlavním nepřítelem – ostružinami. Rojnice se díky náročnému terénu rozpadala a hledání raněných bylo obtížnější. Nakonec se podařilo úspěšně většinu vojáků zachránit a transportovat.
Celá akce nám trvala cca 6 hodin.

Další den ráno jsme se nasnídali a vyrazili na denní fázi marathonu. Na prvním pohádkovém stanovišti jsme si vyzkoušeli Křemílkovu otravu houbami, vílu Amálku s hřebíkem v noze, Karkulku „uštknutou“ psem a přežraného otesánka. Následovaly běžné zásahy typu autonehody, stanoviště narkomanů, opilí fotbaloví fanoušci, infarkt myokardu, otevřené zlomeniny, znásilnění a potrat, tonutí ve vodě, řezné rány, hromadná sebevražda oběšením, bičování věřícího, amputace. Bylo toho opravdu hodně. K netradičním patřil například výbuch chemické laboratoře, kde jsme se měli pokusit o ošetření poleptaných sliznic, zasažených očí nebo otravy toxickými látkami. To nám ale komplikovala národnost raněných, kteří nemluvili česky. Anglicky jsme se domluvili, ale horší to bylo s těmi, kteří mluvili jen německy.
Po návratu na základnu čekaly část týmů ještě dva noční zásahy: nehoda v autobusu a situace z války v Afghánistánu. Účast na nich už byla ale dobrovolná, takže některé týmy si vyzkoušely roli figurantů a některé už si šly lehnout.
Probíhalo zde zachraňování v psychicky tíživějších situacích, vzhledem k tlaku od vojáků hrozicích vraždou záchranářského týmu, k výbuchu v budově, dýmu, štípání očí, špatné dýchatelnosti a zaklíněným pacientům. I tak se týmům podařilo většinu postižených zachránit.
Cestou jsme měli i několik neplánovaných překážek jako byla hodinová ztráta v bažinách v hustém lese, děti mlátící psa po hlavě železnou tyčí a následné dvacetiminutové čekání na policii, vyčerpání všech baterií a telefonů, zvonění a žádání místních obyvatel o navigaci směru. Všichni naštěstí byli moc ochotní jakkoliv nám pomoci.

Kdybych měla shrnout akci celkově, jsem více než nadšená. Zkoušení si zásahů na jednom místě po pár hodinách teorie, která nikoho moc nebaví, je oproti tomuhle o ničem.
Praxe dá člověku nejvíc. Když udělá chybu, někomu nezachrání život a tu chybu si bude pamatovat do konce života.
Zásahy byly krásně namaskované, připravené, figuranti hráli na jedničku a i bez GPS navigace, kterou náš tým postrádal, se vše dalo zvládnout díky přehledné mapě.
Tímto bych chtěla poděkovat organizačnímu týmu ze 7. Místní skupiny ČČK Praha 1 za vše, co pro nás udělali, a také všem sponzorům akce v čele s Nadací Vodafone ČR, dále společnostem Coca-Cola a Red Bull.

Lucie Veverová s přispěním Šimona Hlinovského