V pondělí 12. července začal 55. ročník mezinárodního kempu mládeže Červeného kříže a Červeného půlměsíce za účasti Jitky Pokorné, Aničky Šolcové a Šimona Hlinovského. Když jsme dorazili na místo, byli jsme všichni vyfoceni a vyráběli jsme si cedulky se jmény na trička a na dveře pokojů. Hráli jsme i nějaké seznamovací hry.
Zahráli jsme si mimo jiné zajímavou hru, při které jsme psali na papíry v tělocvičně, co víme o jiných účastnických zemích. Zjistili jsme, že z České republiky mnoho lidí zná Prahu, Karlovy Vary a Karla Gotta a dokonce pivo značky Kozel, i když to není zdaleka jediná značka.
Další den jsme na radnici navštívili starostu Langenlois, kterému jsme předali jako dárek becherovku. Pak nám zbyl čas na koupání v blízkém venkovním bazénu, což bylo vzhledem k velkému horku moc příjemné. Pak jsme šli zdobit nástěnku, kterou večer všechny národy představili při zahajovací vernisáži v tělocvičně.
Kromě nás tu bylo 20 dalších národů nejen z Evropy a Asie, ale také z Afriky a z Latinské Ameriky. Pouze Pakistán dorazil s dvoudenním zpožděním. Nechyběla zde tradičně oblíbená Malajsie a Indonésie, ale mohli jsme tu potkat dokonce křižáky z Egypta, Jižní Korei, Číny, Turkmenistánu a dokonce z latinskoamerinkého souostroví Svatý Vincenc a Grenadiny. Málokdo tuši, že tento stát vůbec existuje, protože má pouhých 117000 obyvatel.
Ve středu jsme si pak zahráli několik her v tělocvičně a pak jsme se přesunuli k dataprojektoru na přednášku o etnocentrismu. Nebyla sice vůbec nezajímavá, ale kvůli velkému horku a dusnu v místnosti jsme málem usínali.
Večer jsme potom tančili tanec TikTok za doprovodu zpěvačky Keishy, zatímco další skupinky se vydaly vařit do kuchyně a na výlet do městečka Langenlois.
Ve čtvrtek jsme potom hráli zajímavou hru, při které jsme se točili v kruhu a diskutovali jsme pokaždé s někým jiným o různých tématech, jako je Červený kříž v naší zemi, co se nám v Rakousku líbí a nelíbí, jak nám tu chutná a také to, co bychom chtěli v budoucnu dělat.
Odpoledne jsme hráli turnaj ve stolním tenise. Jeden z hráčů se v nadsázce zeptal, jestli tu také máme vuvuzely. Večer jsme se mimo jiné naučili psát makedonskou cyrilici a také tančit typický rakouský valčík, který dobře známe i z českých plesů. Potom byla jako skoro každý večer volná zábava a tančilo se na nádvoří. Zahráli jsme si hru, která trochu připomíná městečko Palermo, ale je zde více postav určených kartami, které se na začátku hry rozdají a nikdo je samozřejmě nesmí odkrývat.
V pátek jsme po večeři usedli na nádvoří, otevřeli jsme zpěvníky a začali jsme zpívat. Připravovali jsme se tak na svíčkový pochod míru, na který jsme vyrazili po 21. hodině. Se zapálenými pochodněmi jsme prošli centrem města, přičemž policie dokonce zastavovala dopravu. Svou cestu jsme zakončili u velkého táboráku, kde jsme usedli a začali jsme opět zpívat. To jsme si skvěle užili.
I přes časné ranní vstávání jsme se v sobotu všichni těšili na výlet do Vídně, kterou jsme si už den předtím prohlédli virtuálně. Je tu tolik památek, že jsme si za ten den nemohli prohlédnout zdaleka všechny. I tak to ale stálo za to. Poprchávalo jen chvíli, jinak nám počasí přálo. Projeli jsme se tady metrem, prohlédli jsme si Schonbrunn a pak jsme zamířili do zdejšího muzea přírody.
Následující úterý jsme museli vstávat ještě dříve, abychom vyrazili do koncentračního tábora Matthausen. Prohlédli jsme si místnosti, kde vězni spali, a také plynové komory. Překvapilo nás, že příslušníci SS zde měli i fotbalové hřiště a měli tu vlastní fotbalový tým. Poté jsme se přesunuli autobusem do Lince, kde jsme si dali zmrzlinu, viděli jsme zvláštní tramvaje s úzkým rozchodem kolejí a kdo chtěl, mohl nakupovat.
Ve středu večer jsme pak měli karneval, při němž jsme si museli vytvořit kostýmy související s džunglí. Byla to tedy skvělá jungleparty. Jako vždy se tančilo až do půlnoci, což byl skvělý zážitek.
V pátek jsme měli spolu s delegacemi Turkmenistánu, Pákistánu a Indonésie náš národní den. Už po snídani jsme si tedy připravili pro všechny své kamarády nějaké hry. Večer si účastníci mohli vybrat, kterou ze čtyř zemí si zvolí a budou se podílet na jejím programu. Ti, kdo si zvolili Českou republiku, pomáhali někteří v kuchyni Aničce s vařením jídel, zatímco Jitka naučila ten zbytek polku a já jsem se pokusil naučit je aspoň část textu písničky Být stále mlád, kterou jsme pak sborově zpívali. Melodie je mezinárodně známá, ale text dělal skoro všem potíže. Jinak jsme tančili naši polku, na kterou navázal ještě krátký úsek Bobíka a Sladkého mámení.
Tuhle naši scénku jsme zopakovali i další den, kdy jsme měli velkolepý festival národů, na který se přijel podívat nejen starosta, ale i řada dalších významných hostů. Egypťané ukázali video o své zemi, Malajci a Němci zase zazpívali svou tradiční písničku. Ostatní národy většinou tančily, někdy tance navcičené už během svých národních dnů, kdy se prezentovaly během celého kempu vždy čtyři národy současně. Třeba Finové roztančili skoro celý sál v rytmu oblíbeného Letkisu, s Rakušany jsme si zatančili valčík a Turkmenky nám předvedly, jak se hraje na jejich tradiční strunný nástroj. Během večera všichni často tleskali do rytmu, což vytvořilo skvělou atmosféru hvězdné supershow, podtrženou ještě tím, že jsme měli perfektně nacvičené nastupování na jeviště.
Po skončení oficiálního programu si mohli všichni prohlédnout expozice jednotlivých delegací a vzít si na památku celou řadu samolepek, letáčků a odznaků, nebo s někým vyměnit tričko. Tančilo se dlouho do noci.
V neděli jsme si už museli uklidit a zabalit si všechny naše věci. Po nedělním rozloučení jsme dostali diplomy a krásná modrá trička. Pokud si někdo po dvou výletech myslel, že ranní vstávání už nemůže být časnější, mýlil se. V pondělí jsme byli probuzeni už před šestou hodinou ranní a po snídani jsme si uvědomili to, na co jsme se báli pomyslet. Kemp skončil a my jsme se loučili se všemi svými kamarády. Autobus nás potom odvezl do Vídně a vysadil nás na letišti, kde jsme počkali na autobus do Prahy. Domů jsme se všichni vrátili s lítostí, že pobyt trval jen 14 dní.
